Nemovitosti ve Španěls

Navigace: Branco reality - nemovitosti ve Španělsku, nemovitosti na Floridě >> Nemovitosti ve Španělsku

Sierra Mágina: tip na krásný přechod liduprázdných španělských hor

Byla to téměř wagnerovská scéna. Silnice, obklopena nekonečnými plantážemi olivovníků, cestou z Úbedy mírně klesala do širokého údolí Guadalquiviru a my jsme se pomalu nořili do cárů ranní mlhy. Ta však po několika minutách ustoupila a na jižním obzoru se proti slunci začaly rýsovat ostré kontury vysokého, opuštěného pohoří. Sierra Mágina (výslovnost: sjera máchina) působila nepřístupně, až téměř nepřátelsky.

Na první pohled nahoru nevedou žádné cesty a okolní, značně sporé osídlení se neodvažuje dál než k úpatí tohoto mohutného vápencového masivu. Není to zrovna typ krajiny, který bychom si spojovali se Španělskem. A to jsme přitom v Andalusii, v nejnavštěvovanější a možná také nejznámější španělské správní oblasti, přibližně půldruhé hodiny jízdy autem od moře.

Na nejvyšší horu

Nemáme moc času, přesto se chystáme vystoupit na nejvyšší bod pohoří, Pico Mágina (2165 m). Nejde sice o nějakou extrémní výšku, jenže Sierra převyšuje okolní krajinu o půldruhého kilometru a v horách není prakticky žádné osídlení a proto chybějí i přístupové cesty.

Objíždíme úpatí pohoří z východní strany a za roztahaným městečkem Huelma stoupáme na podhorskou planinu. Podle popisu, který jsme pracně našli na webu, odbočujeme ze silnice kousek za kilometrovníkem č. 6. Z asfaltu se záhy stává šotolina, cesta příkře stoupá ve svahu mezi řídkým dubovým porostem. S obyčejným osobním autem s náhonem na dvě kola je to místy na hraně, ale naštěstí už týdny nepršelo a tak je „pista“ v docela dobrém stavu. V nadmořské výšce asi 1600 metrů konečně parkujeme u velké pastviny se salaší (cortijo), v okolí se pasou desítky ovcí.

Nahoru na kopec má vést značená cesta, na kterou asi za půl hodiny skutečně narážíme. Na co však nenarážíme, je jakákoli výraznější připomínka lidské přítomnosti. Za celý den nikoho nepotkáváme a díky úplné izolaci tohoto zapomenutého pohoří scenérie neruší žádné cizorodé zvuky. Panuje tady ohromující ticho, to je snad nejvýraznější dojem z celého pochodu.

Neobývaná salaš Tinada de la Cruz. Až sem se dá vyjet autem.

Tady začíná dlouhá cesta: informační tabule u parkoviště ještě v údolí pod Pico Mágina.

Stoupáme vzhůru, po spoře prošlapané pěšině už nad hranicí lesa. Společnost nám dělají porosty jalovců a občas nějaký ten osamocený tis, jinak toho na chudém vápencovém podkladu moc neroste. Pod nohama máme místy pěkně ostré hrany, přeskakujeme hezky vyvinuté škrapy a často na chvíli mizíme v menších či větších krasových závrtech. Nikde samozřejmě není ani kapka vody.

Už hodně nahoře si v terénu všímáme umělé kruhové prohlubně s pečlivě vyzděnými stěnami. Jde o historický zásobník na led, pozo de nieve. V dávných dobách se tyto zásobníky používaly pro akumulaci ledu, který se odtud v létě transportoval desítky kilometrů do okolních obcí a měst. Na zádech, samozřejmě...

Nejvyššího bodu, Pico Mágina, dosahujeme asi po dvou a půl hodinách výstupu. Dlouho jsme na rozpacích, který kopec to vlastně je. Ve vrcholové části je totiž několik podobně vysokých vyvýšenin, značení v terénu mizí a zjišťujeme, že mapa, kterou máme staženou v telefonu, je beznadějně nepřesná. Nakonec nás přesvědčuje kamenný milník a je to správná volba.

Kamenný sloup označuje vrchol Pico Mágina (2165 m).

Moře oliv a Sierra Nevada na obzoru

Pro vyhlídku, která se nám z vrcholu Pico Mágina naskýtá, se těžko hledají slova: velkolepá, úžasná, fantastická.... Všechno je málo.

K severu, se sluncem v zádech, hledíme do širokého úvalu řeky Guadalquivir, obklopeného tmavě zelenou. To jsou nekonečné olivové háje - jedná se zřejmě o největší souvislou oblast pěstování oliv na světě. Za Guadalquivirem rozeznáváme asi 40 kilometrů vzdálená renesanční města Baeza a Úbeda, charakteristicky položená na vyvýšených terasách. Severní obzor rámuje rozložité, lesnaté pohoří Sierra Morena, signalizující hranici mezi Andalusií a Kastilií.

Přímo nadpozemsky však působí pohled k jihu. Ostré sluneční paprsky se odrážejí od zasněženého hřebene Sierry Nevady, která vystupuje nad „mořem“ mraků zakrývající mezilehlou, vyprahlou plošinu. S pomocí mapy rozeznáváme Pico de Veleta i Mulhacén, nejvyšší horu pevninského Španělska (3479 m). Díky optickému klamu se Nevada zdá být téměř na dosah ruky, ve skutečnosti je od nás skoro 100 kilometrů daleko. Staroslavnou Granadu na jejím úpatí jen tušíme a ve slunečních paprscích jako by se odráželo Středozemní moře, ve skutečnosti je však schované za horami.

Na severním úbočí Pico Mágina jsou zbytky sněhu.

Orlí hnízdo nad prázdnotou

Do přítomnosti nás na vrcholu Pico Mágina vrací ledový vítr, teplota dosahuje na konci zimy jen těsně nad nulu a mezi skalkami narážíme na zbytky sněhu. V dálce rozeznáváme na jednom z hřebenů vybíhajících k severovýchodu kamenné stavení na vrcholu Miramundos (2077 m), což je náš náš druhý cíl. Z Pico Mágina na Miramundos přímo žádná stezka nevede. Zkoušíme se směrovat takzvaně podle azimutu a držíme se skalnatého hřebínku. Téměř neznatelná pěšinka se záhy ztrácí v hustém jalovčí, vítr zespoda žene cáry mlhy, a tak chvíli vyčkáváme, abychom se neztratili úplně.

Za pár minut přichází „okénko“ modrého nebe a v suti slyšíme jakýsi šelest. Ve vzdálenosti nějakých padesáti metrů od nás poskakuje stádečko kozorožců iberských (Capra pyrenaica) a zvědavě na nás hledí. Přibližujeme se asi na půlku této vzdálenosti, blíže nás už rohatá stvoření nepouštějí, ale na to, abychom mohli obdivovat silné, zakroucené rohy samců rýsující se proti kobaltově modré obloze, to stačí.

Krasový terén na úbočí Pico Mágina je mimo stezku neschůdný.

Kozorožci na skalním útesu mezi vrcholy Pico Mágina a Miramundos

Vrchol Miramundos je plochý a volně přístupná kamenná útulna, která nám sloužila jako orientační bod, vypadá, jako by ji tu někdo zapomněl. Zdá se, že už hodně dlouho toto místo nepoctili svojí přítomností žádní lidé. Terén se z travnaté planiny Miramundu svažuje prudkými srázy a jediná rozumná cesta zpátky vede po zarostlé cestičce, která směřuje zpět k „naší“ salaši. Za chvíli zase narážíme na dřevěný sloupek se značením, mlha je naštěstí pryč a pak už držíme směr bez větších problémů.

Sestupujeme zpět k „naší“ salaši, cesta dolů trvá pomalým tempem něco přes dvě hodiny. Slunce se přiblížilo k západnímu obzoru, jižním směrem se jeho paprsky ještě naposledy otírají o třpytivé sněhy na Nevadě, přesto máme dokonalý pocit bezčasí. Jen ovce na pastvině, které se na rozdíl od dopoledne stáhly k napajedlu, nám připomínají, že už je skoro večer. Na shledanou zase někdy příště: trek po vrcholcích Sierry Máginy patří k těm, na které se nezapomíná.

Zdroj: Idnes.cz